11 | 2009 | Hudební rozhledy

Podzim s festivalem Le Quattro Stagioni

Pořadatelé nového MHF Le Quattro Stagioni pozvali pro svůj 1. podzimní koncert dirigenta Petra Altrichtera se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Koncert, jímž provázel moderátor a ředitel Českého rozhlasu Pardubice Martin Kolovratník, byl zahájen vystoupením spojených dětských sborů ZŠ s rozšířenou výukou hudební výchovy v Pardubicích - Polabinách II, kdy pod vedením sbormistryně Moniky Kadlecové za klavírního doprovodu svého dalšího pedagoga Hany Fučikové děti zazpívaly Ta naše písnička česká. Tímto milým vystoupením malí zpěváci připravili publikum na následující hudební zážitek.

Petr Altrichter s pražskými symfoniky naprosto bravurně předvedl cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany Má vlast. Otevřené prostranství zdánlivě evokovalo koncert, který by mohl být zvukově nepříliš dokonalý, avšak opak byl pravdou. Od samého začátku první básně Vyšehrad se posluchačům naskýtal zcela jedinečný a zvukově perfektně vyvážený přednes. Harfový motiv úvodu, po němž následovala precizní hra všech nástrojových skupin (kdy smyčcová sekce zněla naprosto uceleně takřka zvukem jediného interpreta), zaplavil každý kout podvečerního náměstí, a tak hned od prvních taktů vytvořil atmosféru, na kterou se jen tak nezapomíná. Zaujala zvláště Vltava, která zněla díky komplementárním flétnovým motivům hraným přesně, ale s něžností, velmi poeticky a plynula přesvědčivě lehce s virtuózní jistotou. Polkové pasáže si užíval zejména Petr Altrichter, který dirigentskými tanečními gesty publikum doslova nadchl. Díky výborné práci zvukařů se v otevřeném prostoru orchestr neztrácel ani v pianissimových pasážích. Šárka ve své úvodní části zněla naléhavě, ale nikterak surově, z celé věty dýchal duch vnitřního příběhu, zejména při klarinetovém sólu, které se tajemně neslo přes celé renesanční náměstí. Ani čtvrtá část Z českých luhů a hájů nenechala posluchače upadnout do letargie. Svou interpretační přesvědčivostí dokázala v mysli diváka vyvolávat obrazy krajiny s jejími proměnami i rozdílnými náladami. Závěrečné dvě části cyklu Tábor a Blaník byly zakončením, jež vzdalo skutečnou poctu svému autoru. Rychlé pasáže nebyly nijak přehrávány, všechny nuance byly hrány s mechanickou, ale ne nudnou přesností a chorálové téma Ktož sú boží bojovníci se hrdinsky rozléhalo již setmělým otevřeným prostranstvím, které bylo zcela zaplněno nejen posluchači, ale i náhodnými návštěvníky, kteří se nemohli nezastavit a tuto jedinečnou událost minout bez povšimnutí. Lyrický hoboj v závěrečné části byl důstojnou tečkou celého večera.

Koncert předčil veškerá očekávání a všichni umělci v čele s dirigentem byli odměněni dlouhým potleskem vestoje.

Druhý podzimní koncert festivalu, jehož hlavními protagonisty bylo Talichovo kvarteto a klarinetista Karel Dohnal, se uskutečnil v Rytířském sálu pardubického zámku v neděli 27. 9., v předvečer svatováclavského svátku. V dramaturgicky poměrně náročném programu zazněly skladby Leoše Janáčka, Dmitrije Šostakoviče a současného argentinského skladatele Osvaldo Golijova.

Talichovo kvarteto během večera několikanásobně prokázalo, že skutečně patří mezi evropskou kvartetní elitu: dokonalá souhra všech členů, příkladný přístup ke zvukově barevnému pojetí, technická preciznost, obrovský dynamický rozptyl a hudební přesvědčivost nenechali posluchače na pochybách, že mají možnost slyšet skutečné mistry oboru. Hned v první skladbě večera – v Janáčkově 1. smyčcovém kvartetu „Z podnětu Kreutzerovy sonáty“ – uchvátili hudebníci přímo magickým hudebním uchopením a famózním zvukomalebným projevem. Posluchačům se až tajil dech, jak barevné přechody plynule navazovaly z jednoho nástroje na druhý. Dokonalá souhra souboru budila dojem, že nehrají čtyři nástroje, ale pouze jeden – s obrovským dynamickým rejstříkem. Není divu, že právě Janáčkovy kvartety bývají při zahraničních koncertech „Talichovců“ nejvíce obdivovaným repertoárem: pánové Jan Talich, Petr Maceček, Vladimír Bukač a Petr Prause mají Janáčka prostě v krvi (a zdá se také, že při hře Janáčka mají rovněž stejnou krevní skupinu)!

Šostakovičův 14. smyčcový kvartet, jenž byl druhým programovým číslem koncertu, patří do kategorie interpretačních, ale i posluchačsky náročnějších kusů. Talichovo kvarteto však hrálo Šostakoviče s jasnou ideou a hudebním vhledem. Na škodu byly jen občasné zvukové nečistoty, které lehce narušovaly průzračnou strukturu tohoto opusu.

Mezi skladby poměrně dosud málo hrané patří dílo mladého argentince Osvaldo Golijova – Sny a modlitby Izáka Slepého. Náročné partitury této úžasné kompozice s jistě velkou budoucností se Talichovo kvarteto, nyní již doplněné o výtečného klarinetistu Karla Dohnala, ujalo s grácií a technickou erudicí. Skladba působila energickým a strhujícím dojmem, byť v první části postrádala větší dynamické odstínění a celkově by si jistě zasloužila větší odstup a hudební usazenost. Vzhledem k tomu, že dílo je v repertoáru Talichova kvarteta úplnou novinkou, dá se očekávat, že další provedení již budou stát ansámbl méně napětí a bude jej provádět s větším nadhledem. Každopádně je třeba říci, že koncert se opravdu vydařil, což také přítomní posluchači stvrdili tím, že odměnili účinkující potleskem ve stoje. Pokud festival Le Quattro Stagioni bude takto pokračovat dál, můžeme mít upřímnou radost z toho, že se hudební svět rozrostl o další zajímavý projekt.

Marie Hofericová