5 | 2009 | Hudební rozhledy
Zahájení festivalu Le Quattro Stagioni
Slavnostní zahajovací koncert nového Mezinárodního festivalu Le Quattro Stagioni, založeného Jaromírem M. Krygelem v Pardubicích (Sukova síň domu hudby, 2. 4. 2009), měl náležitou důstojnost. Úvodní preambuli pronesl a vzácné hosty uvedl ředitel Českého rozhlasu Pardubice Ing. Martin Kolovratník. Svižnou a mediálně přitažlivou moderací vyzdvihl důležitost chvíle a poděkoval představitelům města za nezbytnou podporu hudebních událostí, které spadají do programu festivalu v rozsahu celého roku. Název festivalu, který je převzatým titulem slavného cyklu Antonia Vivaldiho, vystihuje zároveň kalendářní rozsah hudebních svátků. Vedle abonentní řady Komorní filharmonie Pardubice, která dvakrát až třikrát měsíčně nabízí svůj program (vedle mimořádných koncertů), vstupuje na hudební scénu města nová nadějná a velice potřebná, řekněme jakási korelační a dramaturgicky vzrušivá realita, která rozhodně do nového územně správního a pochopitelně kulturního centra Pardubického kraje nezbytně patří. Poděkování pořadatelům patřilo jednak primátorovi města Pardubic Ing. Jaroslavu Demlovi a starostce prvního obvodu města paní Haně Tomanové. Slavnostní chvíle ozdobila přítomnost uměleckého fotografa Karola Benického, držitele zlaté medaile FIAP, jehož výstava šestadvaceti uměleckých děl byla současně otevřena v prostorách Sukovi síně.
Zahajovací koncert provedla znamenitě připravená a odpovědně smýšlející Janáčkova filharmonie Ostrava s přitažlivým a dramaturgicky neomylně sestaveným programem. Ve stejném smyslu byl vyvolen a pozván sólista první skladby programu, Koncertu pro housle a orchestr D dur Petra Iljiče Čajkovského, houslový virtuos Pavel Šporcl, který vystoupil na pódium se svým mistrovským nástrojem z dílny Jana B. Špidlena opatřeným dráždivě modrým lakem. Úvodní orchestrální pasáž, ve zmenšeném obsazení souboru, které příjemně konvenovalo prostoru Sukovy síně, byla naprosto jednoznačně nasazena, nicméně po houslové kadenci a v dalších pasážích se zdál být proud hudby jakoby fázovaný. V rušné, dynamicky plastické první větě vedl dirigent orchestr jasně čitelnými, srozumitelnými gesty – mnohdy nápaditě stavěnými a v důležitých vrcholech podpořenými cheironomií celé horní části těla. Jasně dominující sólový part s působivými kadencemi dodal hudbě vzrušivost. Lyrika široce postavené druhé věty byla korigována dechovou sekcí orchestru, která stírala sentiment smyčcového pléna a krásný mocný nástup třetí věty opět ovládl veškerý prostor sálu, aniž by dosahoval jeho mezních možností. Velmi působivě a s citovou hloubkou zazněl hobojový hlas, který uváděl snivou lyrickou pasáž věty ústrojně přecházející do rychlého tempa – orchestr byl do něj vtahován svůdným pohybem houslového sóla. Jeho průběh pak zdobil orchestr nádhernými akcenty. Pozoruhodně hravým dojmem působila scenérie, kdy jednotlivé dřevěné dechové nástroje umně přebíraly melodii, jíž se v závěru chopily sólové housle, aby jí bičovaly prudké tempo plného orchestru.
Čajkovského slavný koncert rozhodně nemohl zklamat očekávání posluchačů. Sólista zvolil takové výrazové prostředky, které rozhodně podpořily jeho virtuózní nadání a slouží ke cti dirigenta a orchestru, že v mnohém vyšli tomuto pojetí vstříc. Důstojně a lyricky hluboce niterně komponované dílo vyznělo na skromném pódiu a ve spíše komornějším prostoru Sukovy síně jako paganiniovsky omamný kus. Do stylového určení romantického díla nicméně vstoupilo sólistické „kreislerovsky“ cítěné ladění. Všechny přitažlivé motivy, fráze melodické a virtuózní pasáže, ale nejen tyto zřejmé momenty, vstoupily do plánu, jehož konečnou vizí bylo zaujmout a strhnout posluchače. Dlužno říci, že tato koncepce stoprocentně vyšla a publikum děkovalo za Čajkovského koncert ve stoje. Pavel Šporcl v kontaktu s hledištěm pronesl laskavý bonmot a přidal Gigue z hudby pro sólové housle Johanna Sebastiana Bacha.
Po přestávce koncertu zazněla famózní Fantastická symfonie francouzského bouřliváka, romantika a tvůrce pestrých orchestrálních skladeb Hectora Berlioze. Janáčkova filharmonie zaplnila celé pódium Sukovy síně a ve skrytu duše sídlila obava, zda prostor sálu pojme všechnu hudbu, kterou skladatel do partitury vepsal. Nebylo proč pochybovat, hudba sice zaplnila kdejaké zákoutí, ale nezahltila prostor, nýbrž zapůsobila pozoruhodným efektem. Posluchač mohl mít pocit, že je uprostřed hudby, která kolem něj vznikala. Bylo slyšet okouzlující sólo anglického rohu, nádhernou ilustraci poryvů noci ve smyčcovém plénu – hlediště jakoby bylo účastno veškerého tepu, pohybu, vzruchu, ticha, sólových motivů dechových nástrojů a zůstával dojem, že prostor síně dodává hudbě bytostně lidský rozměr. Orchestrální partitura nabízela navíc jakousi exkurzi do světa hudebních nástrojů – harfy se předvedly v plném zvučném vstupu, tympány tvořily náladu, bukolické lesní rohy střídaly je flétny a dřevěné dechové nástroje. Veškeré, snad i jen zamýšlené orchestrální barvy došly uplatnění – byla to velká prezentace Janáčkovy filharmonie, která souhlasně přijímala celou škálou gest dirigenta Jaromíra M. Krygela, jednou oblá a vláčná, podruhé zadržující a otevřenou dlaní svisle snižující dynamiku příslušné orchestrální skupiny, jindy zase v bouřlivých pasážích takřka velitelská, zvláště v části Pochod k popravišti. Janáčkova filharmonie přesvědčila, že jejím mistrovským kusem je právě Berliozova „Fantastická“, která se v Sukově síni Domu hudby v Pardubicích stala opravdovým gejzírem orchestrálních barev, rytmů a rozmanité nádherně propracované a odstíněné dynamiky. Byla to fantastická zvuková vlna, která prostoupila hlediště a nechala ho sdílet společné mystérium hudby.
Rafael Brom